Někdo umřít musí. Na koho to slovo padne?

Člověk se dřív nebo později naučí smrt prostě nijak nebrat. A pak umře někdo, koho jste čtvrt století znali a přitom neznali a jediné, co vás dojme, jste vy sami. Působí to na mě dost dospěle.

„Že umřel Jirka víš?“

Starosta to na mě vypálil takhle v úterý, bylo po té velikánské bouřce, která měla napravit, že tři neděle předtím ani neukáplo.

„Kterej? Mang?“

„Jo, Mang. Včera jsme mu zvonili,“ ukázal starosta bradou přes levé rameno.

Tím směrem stojí kaplička.

Tak Mang.

Když ta bouřka odešla, zůstaly všude rozlité louže plné splaveného bahna. Večer se vrátila silnější a vytrvalejší. Chvílemi vůbec nepřestávalo hřmít a blesky se slily do jedné nepravděpodobné světelné stěny.

„On už od Velikonoc chřadnul,“ říkal starosta.

Patří to k dobrému mravu. Umírání na vesnici je veřejné.

„Přestal chodit na pivo, ani nejedl, hubnul, ale k doktorovi za žádnou cenu nechtěl.“

Starosta se otočil ke své ženě. Pokývala hlavou takovým tím zvláštním způsobem, ve kterém plave půl lásky a půl shovívavosti s tím starým bláznem. Ženy tohle umí. Aspoň některé. Ty lepší, myslím. Ženy by ke svým mužům asi měly být spíš shovívavé, než je příliš milovat. Z lásky samotné nikdy nic dobrého nevzejde… no, to je vlastně jedno.

Mang svou ženu asi miloval a ona k němu cítila shovívavost. Probůh, ani už nevím, jak dlouho je na pravdě Boží. Vždycky hodně a s chutí kouřila a když jí řekli, že má v plicích novotvary, zdálo se mi, že jí to kouření chutná ještě víc a tak náruživě kouřila, dokud ji rakovina nezadusila a netípla ji jako to cigáro. Co mohl tenkrát Mang cítit? Nikdo nevěděl.

Protože co vlastně byl Mang? Blbé vtípky, hromada blbých vtípků, která chodí na vyklenutých bočitých nohách každé jaro šmajdavěji a ty vtipy se opakují, opakují a opakují, jako by za nimi nebylo nic. Vtipy bez úsměvů. Takoví asi jsme, když se láska mine se shovívavostí.

„Na jaře jsme spolu ještě sili,“ řekl starosta trochu pohoršeně.

Takže tenhle strýc mé první lásky je mrtvý. Nic neřekl, prostě si jen tak umřel. Na jaře ještě starostovi pomohl osít, pak začal hubnout, přestal jíst, ale k doktorovi nechtěl. Dvaasedmdesát let.

Strejček Krůtů pracuje ke stovce, umírá a neumírá. Smrt si musí sáhnout po mladších, třeba proto, že je přestane bavit život, protože občas přestane být proč žít. Žádné velké gesto, žádná velká slova, nic. Jenom na vás najednou padne velká únava. Obvykle se to stává v zimě a na jaře. Žádná láska, žádné poshovění. Cosi se napne a… a pak se právě nic nestane a to je ta chvíle.

„Včera jsme ho už odvezli, to už se nechal odvézt, v poledne jsme ho přivezli a ve čtyři bylo po něm,“ říká starosta.

„Takovej blbec,“ odpovím neadresně a nevím, koho myslím, jestli nebožtíka, že umřel na svou nenávist k doktorům, kteří nedokázali zachránit jeho ženu nebo starostu, že mi to říká…

„No jo, Jirka. Měl plný vnitřnosti nádorů.“

„No jo,“ říkám a jdu domů okolo domu, kde ten mrtvý tolik let vlastně sám žil a nikdo o něm nevěděl nic víc, než že měl nohy do „o“ a blbý vtipy a chodil do hospody, kam teď vlastně tedy už pomalu nemá kdo chodit a Vencové se tam budou bát.

…anebo mám vztek na sebe, že necítím vůbec žádnou lítost nad tou smrtí a že mi je jedno, že ho už nikdy neuvidím, ačkoliv jsem ho byl zvyklý vídat čtvrt století.

Jediná lítost, kterou cítím, je nade mnou samým, a nad tím, jak se mi s každou další smrtí ztrácí vlastní stopa do minulosti, dětství a nevinnost a tohle všechno, celá tahle veteš, která časem přestane zajímat i mě a všechno se zatáhne a potom bude velká, dlouhá noc, přítomnost a budoucí naděje; ale z minulosti nezůstane nic.

Potěšující ovšem je, že se sám nad sebou stále dokážu dojmout. To bude ten půvab vesnických parte.